Zájezd na MS v agility 2009, Rakousko, Dornbirn

Vidět mistrovství světa v agility byl můj dlouhodobý sen. A díky zájezdu, který pořádalo Brno, přesněji Marťa Vaškebová a Petr Dudek alias Dudyn, jsem mohla konečně na vlastní oči tento velký agility svátek vidět.

Odjez byl naplánován na středu 21:30 hod. ze cvičáku Zetor v Brně. Na místo jsme dojeli s předstihem a já jsem stihla účastníkům zájezdu rozdat fanouškovské trička. Autobus přijel, napěchovali jsme zavazadlový prostor a do autobusu jsme si vzali vše nezbytné pro cestu - tedy několik kartonů piva, svačiny, deky, polštářky, foťáky atd. Pan řidič Honza, pracovně zvaný Karel, se trochu zlobil za ty piva, prý budeme přetížení, ale slíbili jsme, že dlouho přetížení nebudeme :o) A tak se vyjelo.

Kousek za Brnem jsme si všimli, že jedeme dost pomalu a ještě k tomu v odstavném pruhu. Vedoucí zájezdu Dudyn nám oznámil, že není důvod ke znepokojování, že se jedná o menší technický problém. Z menšího technického problému se vyklubala zlomená řadící páka :o) Želví rychlostí jsme dojeli do nějaké blízké vesnice, kde šikovný Karel řadící páku svařil zpět na místo a skoro s dvou hodinovým zpožděním jsme vyrazili směr Praha, kde se nabírali další účastníci. Cesta do Prahy odsýpala, popíjelo se pivo a povídalo. Postupně jsme odpadali a snažili se najít optimální polohu pro spánek, což v "moderní" verzi autobusu značky Karosa bylo zcela nemožné. Možná by se výrobci tohoto typu měli zamyslet nad nějakým upgradem…

Kolem 2 hodiny ráno jsme v Praze nabrali další ospalce, další pak na Rozvadově a už kompletní jsme ujížděli směr Německo. Německem jsme projeli za vytrvalého deště. Ráno se počasí umoudřilo a přes Rakouské hranice jsme jeli už skoro bez kapek. Do Dornbirnu jsme přijeli asi v 9:30 a trénink české repre začínal 9:40. Skvěle načasované! Usadili jsme se v hale a začal český trénink. Potom jsme sledovali trénování několika dalších států, stihli jsme obhlídnout okolí i rostoucí stánky. O půl 2 jsme naskákali zpět do Karosy a jeli na výlet lanovkou a oběd.

Před vstupem do lanovky se většina posilnila naší moravskou slivovicí, nabízeli jsme i pánovi v kase, ale odmítl, což fakt nechápu :o) Někteří méně důvěřiví odmítli do lanovky nastoupit a čekali nás dole. Zato někteří velmi rozverní, měli takové nápady, jakože lanovku rozhoupeme a podobně, načež byl nápad radikálně zamítnut silnější částí cestujících :o) Výhled z lanovky byl krásný, než jsme ovšem vjeli do totální mlhy :o) Nevadí, vidina obědu byla silnější než zážitek z výhledu :o)) Nahoře jsme se prošli, někteří si pohráli na pískovišti, nebo se pohoupali na houpačkách (exoti z Česka) :o), Martina jsme nemohli odtrhnout od dalekohledu, kterým velmi zaujatě pozoroval bílou tmu :o)), něco jsme pofotili a hurá na guláš se špeclema! :o)) Guláš byl skvělý (jeho zbytky jsem si na památku odvezla na světlé mikině až domů), dojedlo se a mohli jsme se spustit mlhou zpět dolů. Dole jsme radostně nastoupili do naší Karosy a jelo se do hotelů.

Byli jsme rozdělení do dvou skupin. Převážná část účastníků měla rezervovaná místa v hotelu Rose, který byl blíže hale. My zbylí jsme měli vzdálenější hotel jménem Hirschen, který se chlubil čtyřmi hvězdičkami :o))

Pokoj jsme obývaly ve třech - já, Peťa a naše oblíbená Radanka z Brna. Hned při otevření pokoje na nás dýchl luxus, na který nejsme zvyklí :o) Na posteli nás čekaly zabalené bílé papučky, bonbónky, v luxusní koupelně hromady bílých měkkých ručníků, na pokoji minibar, televize i DVD přehrávač… prostě krása! :o)

Protože moje bolest v krku zesílila (ani kloktání slivovice nepomohlo) a dostavila se teplota, nadopovala jsem se paralenem a šla si lehnout. Holky kolegiálně opustily pokoj a šly k sousedům na DVD a posléze na procházku do města. Prospala jsem zbytek dne a bylo mi mírně líp. V noci jsem s Peťou objevily nad naší postelí noční oblohu… Byly to malé svítící tečky, poskládané do opravdových souhvězdí. Dokonalé! :o)

Ráno jsme šli na snídani a tady jsme zažili kouzlo čtyř hvězdiček ve velkém :o)) Nevím, zda se to dá nazvat "Švédskými stoly", byla to spíše Švédská místnost plná všeho, na co si člověk vzpomněl. Jedli jsme k prasknutí, s talířky jsme chodili do místnosti několikrát a taky jsme si to museli pochopitelně všechno vyfotit, což zejména obsluhu značně pobavilo :o) Při jídle padaly návrhy, že slavnostní ceremoniál vlastně vidět nemusíme a že se můžeme v téhle božské místnosti pozdržet a podobně :o) Taky jsme si dali slib, že druhé skupině ubytované v hotelu Rose, o našich snídaních neřekneme ani slovo, aby jim to třeba nebylo líto. Slib mlčenlivosti jsme vydrželi pouze do příjezdu na halu :o)))

Na halu jsme se přemísťovali místní dopravou. Autobus jsme stihli a s plnými žaludky jsme tedy vyrazili vstříc agilitním zážitkům. Na hale jsme zaujali naši předurčenou tribunu, vybaveni fanouškovskými tričky, připravili státní vlajky a státními symboly si pomalovali obličeje a byli připraveni na slavnostní ceremoniál. Snažila jsem se fotit, ale v hale to téměř nebylo možné :o( Nástup České reprezentace jsme aplaudovali ve velkém :o) Po ceremoniálu se začalo soutěžemi družstev. Nebudu se rozepisovat podrobně o všech bězích, ale zmíním jen že naši běhali parádně, ale chybělo jim kousíček štěstí. V prvním kole krásně a čistě zaběhla jumping Nikol s Nexee, Honza s Rohanem taky čistě a Olina s Djoem se diskli v závěru parkuru. V druhém kole agility se karta obrátila a Olina doběhla čistě, Nikol proplula parkur fantasticky a na konci se s Nexee diskly a Honza taktéž. Skončili na 16. místě.

V mezičase jsem si stihla zakoupit nové boty značky Dita na běhání a nějakou tu hračku pro chlapečky. V přestavbách jsme tančili, pili místní pivo i naše zásoby, no prostě užívali jsme si to naplno :o)

Večer jsme se rozradostnění z atmosféry vraceli autobusem do hotelu. Probírali jsme, co kdo má na pokoji a ukázalo se, že hvězdnou oblohu některé pokoje nemají, zato ale mají LCD krb na ovladač :o) Tak jsme po příjezdu neváhali a skupinově prošli pokoje, vyzkoušeli jsme krb, následně v našem pokoji obsadili postel, zhasli a čekali až se obloha rozsvítí. Rozsvítila se a za velké radosti jsme hned běželi do dalšího pokoje a opakovali rituál s uložením na postel a zhasnutím, abychom zjistili, jestli sousedi mají stejnou oblohu :o)) Asi jsme byli v pozorování souhvězdí moc hluční, protože na nás z dalšího pokoje klepali nějací nečechové. Neměli pochopení, že takový zážitek z čtyřhvězdičkového hotelu se nám prostě nenabízí každý den :o) No tak jsme se teda uklidnili a šlo se brzo spát, protože když se půjde brzo spát, bude přece dřív snídaně :o)))

Sobotní snídaně probíhala ve stejném duchu, s tím rozdílem, že nás separovali a dostali jsme zvláštní jídelnu. Nesnažili jsme se to pochopit a jako ostřílení návštěvníci hotelu si dopřávali snídani, na jakou se nezapomíná :o) Následovalo přemístění na halu, příprava na fandění, tedy opět malování vlajek na obličeje a podobně a soutěže jednotlivců mohly začít.

Nerada bych se zase rozepisovala o výkonech Čechů, pro mě byli úžasní všichni! Někde byla vidět nervozita, někdo měl více smůly, někomu se podařilo zaběhnout parádně. My fandové jsme si užili ten adrenalin z českých běhů, fandili jsme o život, v přestavbách opět tančili, popíjeli, měnili trička s ostatními státy a podobně :o) Já jsem se kromě našich jednotlivců těšila i na rakouskou závodnici Lisu Frick s dvouletým Hossem, což je Royíkův polobráška. A protože sleduju všechny Lisiné videa od začátku přípravy Hosse a sleduju její výsledky na webu, dost jsem jim věřila. Lisa s Hossem zaběhli neuvěřitelně přesně, rychle a čistě :o)

Skončilo první kolo jednotlivců a začalo finále družstev MA a SA. Naděje jsem vkládala do našeho MA družstva, které nakonec skončilo na 4. místě, což je úžasné, ale přece jen jsem byla trochu smutná, že nemůžeme dole po parkuru běhat vítězné kolečka s vlajkou :o) Družstvo SA skončilo na pěkném 10. místě. Tak skončil druhý závodní den a opět jsme celí veselí odjížděli na hotel.

Autobus byl tentokrát plný nejen českých fanoušků, ale byla tam taky větší část Finů. Fini byli velmi rozradostnění - taky měli důvod, jejich MA družstvo vyhrálo. Radovali se a smáli a začali i mírně skandovat jejich Finský pokřik… No tak to né, řekla jsem si a začala jsem taktéž mírně skandovat, ale náš pokřik. Ostatní se ihned chytli a vzniklo velmi hlasité česko-finské překřikování. Asi jsou v Rakousku hodně tolerantní, příkladně pan řidič nás ani nevysadil a normální cestující dělali, že tam vlastně vůbec není řev :o) Večer jsme usínali s hvězdičkami, s vidinou poslední snídaně a s očekáváním finálového dne.

Hala byla v neděli naplněná k prasknutí. Všichni chtěli vidět finále. A taky se bylo na co dívat, napínavé to bylo do posledního běhu. Největší adrenalin jsme asi zažívali, když ze 2. místa běžela naše Bára Sajdoková, bohužel s jednou chybou propadla na 11. místo, úžasně běžela Míša Motyčková, která skončila na krásném 9. místě, Radek Liška na 15. místě, Marťa Vaškebová na 35. místě, Verča Krčmářová na 55. místě, Eva Šulcová na 64. místě, Olga Edrová na 103. místě, Jitka Klozová a Monika Šaling se bohužel diskly. U každého nástupu našeho závodníka na start jsme skandovali, že skoro nebyla slyšet píšťalka rozhodčího. Myslím, že kdyby se hodnotili fanoušci, dopadli bychom velmi dobře :o) Moje favoritka Lisa s Hossem šla z 8. místa, zaběhli opět přesně, čistě a s maximální úsporou času a bezkonkurenčně se udrželi na první příčce a stali se tak mistry světa! V mediích vyhrála angličanka Natasha Wise s borderkou Dizzi, které to myslím celá hala přála nejvíc, protože loni ji titul ušel tak trochu nespravedlivě. Ve small vyhrála finka Carolina Pellikka s šeltií Kerttu.

Oslavy vítězů byly skvělé, opět se tančilo na parkuru, všichni byly pohlcení atmosférou, vyměňovala se trička (ty naše měly k mému potěšení velký úspěch a každý je chtěl) :o) no prostě jedna velká euforie. Já jsem šla osobně poblahopřát dojaté Lise s Hossem a jak jsem ji viděla, okamžitě jsem byla dojatá taky :o)) Pak už byl na řadě závěrečný ceremoniál a vyhlášení vítězů, které bylo krásné, dojemné, šťastné, no prostě nabité pozitivními emocemi, jako ostatně celé Mistrovství světa.

Po vyhlášení výsledků jsme nastoupili do naší Karosy a za velice dobré nálady jsme ujížděli domů. V autobuse jsme se usoudili, že mírně podnapilý člověk možná bude umět spát na sedáku líp než střízlivý a tak jsme pili co zbylo, probírali zážitky a veselili jsme se. Usnout normálně se nám sice nepodařilo, ale cesta nám celkem utekla.

Jsem nesmírně ráda, že jsem Mistrovství světa mohla vidět na vlastní oči a tu atmosféru zažít na vlastní kůži :o)

Viděla jsem úžasné výkony, radost z agility, týmovou práci lidí a psů. Krásné bylo, že na MS všichni fandí všem, povzbuzuje se každý závodník, který se diskvalifikuje. Bylo vidět i nervózní závodníky, kteří při diskvalifikaci zapomněli na druhou část týmu a naštvaně odcházeli z parkuru, přičemž čtyřnohý partner zůstal nechápavě stát a netušil, co se stalo, že se neběží dál. Takové i jiné chování závodníků si vždy vysloužilo hlasité vypískání ze všech tribun. Viděli a zažili jsme toho hodně, zážitků mám nespočet a nedá se všechno sepsat. Kdo na MS nebyl, věřte, že tohle jednou vidět prostě musíte :o)

Moc děkuju Martině a Peťovi, že uspořádali zájezd a Peťovi extra děkuju za to, že se o nás tak vzorně staral. Jako vedoucí zájezdu by se mohl klidně i živit :o)

Snad to nebylo moje poslední MS! Agility zdar a naviděnou na nějakých i menších závodech ;o)

Zbytek fotek. Video tanečky. A video Lisa a Hoss.