Beránek, jaro 2016

12.4.2016 jsme na jedné z našich procházek po pasekách, pomohli jedné vysílené ovečce porodit velké jehně.

Osud nám to zřejmě pěkně načasoval (ostatně jako vždy), řekla bych, že jsme je našli za 5 minut 12. Ovce byla úplně nehybná, jehněti z ní trčelo jen kousek hlavy a nedýchalo.

Vůbec jsem neváhala a za dozoru tehdy tříleté Anežky jsem pomohla jehněti na svět. Rozdýchala jsem ho a díky tomu, že matka zůstala stále nehybná, se mi podařilo mu do tlamičky nastříkat trochu mateřinky. Byl to kluk a pěkně veliký!

Bohužel, ovce ho po tomto traumatickém zážitku nepřijala :o( Po dohodě s majitelem stáda jsme si beránka vzali domů, s tím že se pokusíme ho vypiplat. Sice se nám smál, a tvrdil, že to nemá cenu, ale nedokázala jsem ho tam nechat, když jsem věděla, že by umřel.

První dva dny byly hodně náročné a v napětí, zda přežije. Koupili jsme umělé mléko pro jehňata a krmili ho přesně podle tabulek, ve dne i v noci.

Třetí den už nám bylo jasné, že máme vyhráno. Beránek prospíval, zakulatil se, byl veselý a začlenil se do psí smečky, jako by byl jeden z nich :o) Kluci to přijali taky bez problémů, bylo to pro ně zajímavé zpestření. U nás lidí vyhledával jakýkoliv kontakt. Nikdy bych netušila, že je možné, aby se jehně mazlilo a užívalo si to jako on. No, já jsem si to užívala také :o)

Po dvou mesících mu přestal stačit náš prostor a pastva a tak jsme ho odvezli ke kamarádce Nikol ke stádu pěti oveček. Sice se úplně nezařadil (stále si myslel, že je pes), ale prožil tam spokojeně dalších pár měsíců. Vždycky, když jsme se na něho přijeli podívat, vítal mě s nadšením. Myslím, že mě považoval za svou mámu :o) Bylo to dojemné a nezapomenutelné.

V lednu 2017 beránek umřel na parazity ve střevech. Neměl žaludek a střeva dost odolné, zřejmě kvůli absenci mateřského mléka po narození.

Možná se do přírody nemá tahle zasahovat, ale nedokázala jsem ho tam tenkrát nechat. Alespoň pár měsíců viděl jak vypadá svět a my máme na co vzpomínat.